PŘEDSEDA
ÚŘADU PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ
Mgr. Ing. Josef KRATOCHVÍL
V Praze dne 20.04.2016
Zn. sp.: O-53821
Č. j.: O-53821/D15087338/2015/ÚPV
R O Z H O D N U T Í
Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví na návrh odborné komise ve
věci rozkladu podaného dne 1. 9. 2015 žadatelem, společností M. v. o. s., proti
rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 7. 2015, kterým byla
zamítnuta žádost o obnovu řízení ve věci prohlášení slovní ochranné známky
v grafickém provedení č. 165917 ve znění „PRIM" za neplatnou, rozhodl takto:
Podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů, se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí se
potvrzuje.
O d ů v o d n ě n í
Ve shora uvedené věci bylo dne 29. 7. 2015 vydáno rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad") o zamítnutí žádosti o obnovu řízení,
jímž se shora uvedený žadatel s odvoláním na ustanovení § 100 odst. 1 písm.
a) zákona č. 500/2004 Sb. domáhal obnovy řízení ukončeného pravomocným
rozhodnutím ze dne 17. 10. 2014 o prohlášení slovní ochranné známky
v grafickém provedení č. 165917 ve znění „PRIM" za neplatnou. Orgán prvého
stupně řízení žádost zamítl s odůvodněním, že neshledal podmínky pro
povolení obnovy řízení.
Toto rozhodnutí napadl žadatel jedna rozkladem, jednak žalobou ve
správním soudnictví č.j. 9 A 207/2015, doručenou Úřadu dne 4.12.2015,
kterou se domáhá zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 29.7.2015 o
zamítnutí žádosti o obnovu řízení.
Rozklad, který podal žadatel v zákonem stanovené lhůtě, odůvodnil
takto. Za procesní vadu napadeného rozhodnutí žadatel považuje skutečnost,
že obsahovalo nesprávné poučení, podle něhož proti vydanému rozhodnutí
nelze podat rozklad. Žadatel však upozornil, že k podání rozkladu je oprávněn
v souladu s ustanovením § 100 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb. Doložil to
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013 č. j. 9 Ca 352/2009
27, podle něhož předseda Úřadu je povinen vydat rozhodnutí o opravném
prostředku bez ohledu na skutečnost, že v řízení o obnovu rozhodoval jako
správní orgán prvého stupně.
Podle žadatele dále napadené rozhodnutí směšuje judicium rescindens
a judicium rescissorium, které tvoří dvě fáze řízení o obnově. V první fázi má
správní orgán pouze zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky pro
nařízení obnovy. Druhá nastupuje v případě, že správní orgán obnovu povolí,
rozhoduje se v ní o předmětné věci a toto rozhodnutí nahrazuje rozhodnutí
původní. Orgán prvého stupně řízení se neměl vůbec zabývat věrohodností či
nevěrohodností předloženého důkazu, ale pouze tím, zda jsou splněny
zákonem dané podmínky pro nařízení obnovy. Zkoumání důkazu co do
věrohodnosti se mělo provádět až v obnoveném řízení.
Podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb. ve
spojení s odst. 2 tohoto ustanovení se řízení musí obnovit, jestliže jsou
splněny zákonné podmínky, tj. že vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti
nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž
jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené
důkazy ukázaly nepravdivými (první podmínka), a zároveň jestliže návrh na
obnovu řízení je podán v časovém rozpětí stanoveném zákonem (druhá
podmínka).
Žadatel uvedl, že orgán prvého stupně řízení správně rozhodl, že
žadatel podal žádost včas, a tedy druhá podmínka byla splněna. Ohledně
první podmínky však pochybil, protože ji nezkoumal komplexně. Nijak totiž
nereflektoval tvrzení žadatele, že návrh na obnovu řízení s ohledem na nově
zajištěný doklad byl podán i z důvodu, že tento nový důkaz prokazuje, že se
provedené důkazy v předchozím řízení ukázaly nepravdivými.
K posouzení nevěrohodnosti předloženého důkazu žadatel uvedl
následující výhrady. Orgán prvého stupně řízení vzal v úvahu, že předložený
doklad je opisem, místo podpisu obsahuje zkratku „v. r." (vlastní rukou), ale
chybí doložka správnosti potvrzená pořizovatelkou opisu. Podle žadatele však
orgán prvého stupně řízení nikde neuvedl, na základě jakého právního
předpisu měl být způsob podepisování listin právě takový. Rovněž není
uvedeno, které právně relevantní listiny měly být uváděným způsobem
podepisovány, ani neuvádí, na základě čeho dospěl k závěru, že stejným
způsobem měla být podepsána i předmětná listina, tj. Zápis z porady ze dne
18. 12. 1968.
Žadatel namítl, že orgán prvého stupně řízení rovněž zcela ignoroval
skutečnost, že předložený důkaz byl parafován v pravém horním rohu listiny.
Listina mohla být parafována z důvodu kopírování nebo uplynutí času (byla
pořízena téměř před padesáti lety), tudíž se parafy nemusely vůbec zachovat.
K tomu žadatel upozorňuje, že listina byla získána z archivu, který v souladu
s právními předpisy a interními akty vykonává státní správu, takže je zcela
nepochopitelný závěr o absenci její autentičnosti. Ke zpochybnění
věrohodnosti listiny z důvodu, že v textu je odkaz na Ministerstvo průmyslu
a obchodu, které vzniklo až v roce 1992, žadatel uvedl, že text nijak neovlivnil.
Vysvětlením však může být to, že se jednalo o nějaké hovorové označení
ministerstva apod. Je nicméně evidentní, že Výtvarná rada, která návrhy
posuzovala, skutečně existovala, když toto tvrdil i J. Ž., údajný autor
grafického loga „PRIM". Přístup orgánu prvého stupně řízení je tak dle
žadatele zcela formalistický. Z předložené listiny bez jakýchkoli pochybností
plyne, kdo je skutečným autorem loga „PRIM".
Dalším pochybením podle žadatele je, že orgán prvého stupně řízení
nepovolil výslech navrhovaných svědků.
Žadatel nesouhlasí ani s výkladem, že slovní spojení „nemohl předložit"
v dikci ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb. představuje
objektivní kategorii. Dle žadatele předpokládá zejména subjektivní stránku
účastníka řízení, tedy jeho vědomost o existenci konkrétního existujícího
důkazu. Tu však žadatel neměl. Proto výklad orgánu prvého stupně řízení
považuje za účelově restriktivní v porovnání s naopak extrémně extenzivním
hodnocením důkazů předložených protistranou v původním řízení.
Na základě uvedených důvodů žadatel navrhuje, aby odvolací orgán
změnil napadené rozhodnutí tak, že obnova řízení o návrhu na prohlášení
ochranné známky č. 165917 za neplatnou se povoluje a aby následně, po
projednání věci bylo rozhodnuto, že návrh společnosti E. a. s. na prohlášení
předmětné ochranné známky za neplatnou se zamítá.
Na základě nahlížení do spisu se k rozkladu vyjádřila společnost E.,
a. s.
Rozhodnutí o rozkladu se opírá o následující skutečnosti.
Podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 500/2004 Sb. se
řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci
na žádost účastníka obnoví, jestliže
a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které
existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu,
nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly
nepravdivými, nebo
b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem
rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto
skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky,
jež byla předmětem rozhodování.
Odvolací orgán se předně musel vypořádat s námitkou žadatele, která
se týkala vadného poučení o možnosti podat opravný prostředek. Odvolací
orgán zjistil, že v poučení napadeného rozhodnutí bylo uvedeno, že se proti
napadenému rozhodnutí nelze odvolat. S ohledem na skutečnost, že o žádosti
o obnovu bylo rozhodováno sice předsedou Úřadu, ale jednalo se o
rozhodnutí vydané v prvním stupni, odvolací orgán dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí obsahovalo nesprávné poučení o opravném prostředku.
Odvolací orgán však z obsahu spisu zjistil, že rozklad byl (přes nesprávné
poučení) podán včas a řádně. Nesprávné poučení tak nemělo žádný vliv na
procesní postup žadatele a ani na správnost a zákonnost napadeného
rozhodnutí. Z tohoto důvodu dle názoru odvolacího orgánu nedostatek
v poučení nebrání tomu, aby o rozkladu žadatele podaném proti zamítnutí
žádosti o obnovu předseda Úřadu rozhodl.
Odvolací orgán se proto dále vyjádří k námitkám žadatele uvedeným
v rozkladu. Pouze pro shrnutí uvádí, že žadatel v žádosti jako důkazy
odůvodňující obnovu řízení předložil jeden listinný podklad (Zápis z porady
o projednání požadavku závodu Nové Město nad Metují o přiznání podnikové
samostatnosti", konané dne 18. 12. 1968 (dále též „Zápis z porady"), a dále
navrhoval výslech dvou svědků, JUDr. H. J. P. a pana P. H.
K námitce spojení řízení o povolení obnovy a obnoveného řízení
odvolací orgán uvádí následující.
Žadatel předně v rozkladu namítá to, že napadené rozhodnutí směšuje
judicium rescindens a judicium rescissorium, které tvoří dvě fáze řízení o
obnově. V první fázi má správní orgán pouze zkoumat, zda jsou splněny
zákonné podmínky pro nařízení obnovy. Ve druhé fázi (pokud správní orgán
obnovu povolí) se rozhoduje o předmětné věci. Orgán prvého stupně řízení se
tak dle názoru žadatele vůbec neměl zabývat věrohodností či nevěrohodností
předloženého důkazu, ale pouze tím, zda jsou splněny zákonem dané
podmínky pro nařízení obnovy. Zkoumání důkazu, pokud jde o jeho
věrohodnost, se mělo provádět až v obnoveném řízení.
K tomu odvolací orgán připomíná princip institutu obnovy řízení, která je
určena k nápravě skutkových nesprávností. Obnova řízení je nástrojem,
kterým lze za taxativně vyjmenovaných podmínek narušit již existující právní
moc rozhodnutí a znovu obnovit původní řízení ve věci samé. Zmíněné
ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu tak klade důraz na význam
právní moci rozhodnutí a jím pevně založená práva či povinnosti účastníků
řízení. Norma tak lpí na neměnnosti stavu založeného pravomocným
rozhodnutím, do něhož lze zasáhnout pouze při splnění taxativně
vyjmenovaných podmínek. Obecně lze uvést, že řízení o obnově dle
ustanovení § 100 zákona č. 500/2004 Sb. a nové (obnovené) řízení konané na
základě povolené obnovy dle ustanovení § 102 zákona č. 500/2004 Sb. jsou
dvě samostatná řízení s rozdílným předmětem a výsledkem. Předmětem
rozhodování v prvním z nich je, zda existují podmínky k povolení obnovy
řízení, a podle výsledku pak výrok zní, že obnova se povoluje nebo že se
žádost o obnovu zamítá. Zamítne-li správní orgán žádost o obnovu řízení, činí
tak rozhodnutím ve věci samé, které má standardní náležitosti správního
rozhodnutí, oznamuje se však pouze žadateli. Ve druhém řízení, které se koná
jedině v případě, kdy správní orgán shledá, že podmínky splněny jsou, se
znovu meritorně rozhoduje o zásadních otázkách původního řízení.
Hypotézu ustanovení § 100 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. představují
tři alternativní podmínky. Dvě z nich jsou uvedeny pod písmenem a), podle
něhož byla dle dispozic žadatele žádost projednána, třetí je pod písmenem b).
Je nutné, aby buď
1. vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly
v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu,
nemohl v původním řízení uplatnit, nebo
2. provedené důkazy se ukázaly nepravdivými, nebo
3. bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí
vydaného v řízení, které má být obnoveno,
přičemž zároveň u každé z podmínek musí současně platit, že tyto
skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení
otázky, jež byla předmětem rozhodování.
Ze shora citované právní úpravy podle ustanovení § 100 odst. 1, písm.
a) správního řádu pak plyne, že správní orgán nepovolí obnovu řízení
„automaticky" s uplatněním nového důkazu nebo dříve neznámé skutečnosti,
jak se domnívá žadatel, ale musí zároveň posoudit možnost, zda vůbec nové
skutečnosti či důkazy odůvodňují jiné řešení věci, o které bylo v původním
řízení rozhodováno. Jinak řečeno, vedle formálního kritéria pro povolení
obnovy řízení, tj. že vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti, musí být splněno
i kritérium materiální, a to, že skutečnosti nebo důkazy, které vyšly dodatečně
najevo, mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, která byla předmětem
původního rozhodnutí. Nikoli každá dříve neznámá skutečnost nebo důkaz
existující v době původního řízení, které později vyšly najevo, a nikoli každý
důkaz, který se ukázal být nepravdivým, automaticky znamená povolení
obnovy řízení. Účelem této poslední zákonné podmínky je právě „odfiltrovat"
již v průběhu řízení o povolení obnovy takové případy, u kterých by obnovené
řízení objektivně nemohlo nic nového přinést. Hodnocení relevance
předloženého důkazu tak v souladu s citovaným ustanovením zákona spadá
do první fáze řízení, tj. do řízení o obnově.
Tvrzení žadatele, že orgán prvého stupně řízení neměl v řízení
o povolení obnovy původního řízení zjišťovat věrohodnost či nevěrohodnost
předloženého důkazu, je proto nesprávné. Bez hodnocení (k tomu viz
odůvodnění níže) předložené listiny a informací v ní uvedených z formálního
hlediska by nebylo možné posoudit, zda jde o důkaz schopný změnit původní
rozhodnutí, a tedy dospět ke správnému závěru o tom, zda obnovu původního
řízení povolit nebo nepovolit.
Z uvedeného vyplývá, že orgán prvého stupně řízení se nedopustil
směšování dvou fází řízení o obnově a nehodnotil předčasně věrohodnost
předloženého důkazu. Své zkoumání vedl pouze po formální linii tak, aby bylo
možno se vypořádat s podmínkami uvedenými v ustanovení § 100 odst. 1
písm. a) zákona č. 500/2004 Sb. Postupoval tedy v souladu s citovaným
ustanovením zákona.
Žadatel dále namítá, že ačkoliv orgán prvého stupně řízení konstatoval,
že předložený důkaz je opisem a obsahuje zkratku „v. r." (vlastní rukou)
nahrazující podpisy, autenticitu mu kvůli chybějícím podpisům nepřiznal. Svůj
závěr o způsobu vyhotovování a podepisování právně relevantních listin
v roce 1968, tj. připojení doložky správnosti opisu osoby, která opis pořizovala,
nepodložil orgán prvého stupně řízení žádným právním předpisem, ani
neuvedl, které druhy listin by uvedeným způsobem měly být podepisovány.
K tomu odvolací orgán uvádí, že podstatou tohoto problému je premisa,
že jakýkoliv nový důkaz s ambicí přinášet informace s dopadem na změnu
pravomocného rozhodnutí musí být právně relevantní, což v řízení o obnově
představuje naplnění druhé podmínky k povolení obnovy (§ 100 odst. 1 písm.
a) zákona č. 500/2004 Sb. in fine), tj. možnost přivodit jiné řešení otázky, jež
byla v původním řízení předmětem rozhodování.
Odvolací orgán k tomu konstatuje (jak již bylo shora uvedeno), že jako
nový důkaz žadatel předložil Zápis z porady ze dne 18. 12. 1968 s přítomnými
zástupci podniku Ch. a E. Podle tohoto zápisu se porada měla konat mezi
dvěma subjekty zastoupenými svými vrcholnými orgány (řediteli a náměstky),
jejichž jména (se zkratkou „v.r.") a funkce jsou uvedeny na konci listiny.
Odvolací orgán rozhodující v prvém stupni o žádosti o obnovu řízení
v napadeném rozhodnutí k předloženému dokladu uvedl, že „... třebaže
odvolací orgán vzal v úvahu, že předložená
listina nemá představovat originál
Zápisu z porady, nýbrž jeho opis, musí přesto konstatovat, že nenaplňuje ani
formální znaky kladené na tento typ dokumentu v době jeho údajného
pořízení, tj. v roce 1968. V té době neexistovaly fotokopírovací přístroje, proto
se kopie právně relevantních listin pořizovaly prostým manuálním opisem
obsahu na psacím stroji. Skutečnost, že originální listina obsahuje podpisy,
byla na opisu vyjádřena zástupnou zkratkou „v. r." (vlastní rukou), připojenou
za strojem psaná jména podepsaných osob. Tak je to uvedeno i na
předloženém Zápisu z porady. Právní relevanci však opsanému dokumentu
obstarávala až doložka správnosti ve formě „za správnost opisu", kterou
připojovala opisovatelka textu spolu se svým podpisem a s datem pořízení
opisu ve spodní části dokumentu. Tuto doložku správnosti opisu však
dokument přiložený k žádosti o obnovu postrádá".
Odvolací orgán rozhodující o podaném rozkladu musel přisvědčit
žadateli, že v napadeném rozhodnutí orgán prvého stupně řízení nikde
neuvedl, na základě jakého právního předpisu měl být způsob podepisování
listin právě takový. Rovněž není uvedeno, které právně relevantní listiny měly
být uváděným způsobem podepisovány, ani neuvádí, na základě čeho dospěl
k závěru, že stejným způsobem měla být podepsána i předmětná listina, tj.
Zápis z porady ze dne 18. 12. 1968, proto tyto skutečnosti považuje odvolací
orgán za irelevantní pro závěr o autentičnosti předložené listiny.
Podle žadatele napadené rozhodnutí ignoruje skutečnost, že předložená
listina je parafována v pravém horním rohu, přičemž je vysoce
pravděpodobné, že listina klidně mohla být parafována i několika parafami,
když tyto se například právě z důvodu kopírování nebo z důvodu uplynutí času
(když je nutno upozornit, že listina byla pořízena před téměř padesáti lety)
nemusely na kopii vůbec zachovat.
K tomu odvolací orgán uvádí, že ani tyto skutečnosti nelze považovat za
právně relevantní pro závěr o autenticitě opisu. Není také jasné, jak by
relevanci těchto tvrzení mohlo zvýšit několik paraf ani to, proč některé
v průběhu času zmizely, když jedna zůstala. Nutno dodat, že žadatel svou
teorii o několikerém parafování nijak logicky neodůvodnil ani neuvedl, k jakým
závěrům by na základě těchto skutečností měl odvolací orgán ve vztahu
k řízení o obnově dospět.
Při přezkoumání napadeného rozhodnutí však odvolací orgán
konstatoval, že orgán prvého stupně řízení autenticitu důkazu neodmítl pouze
pro tvrzené vady opisu listiny, nýbrž zejména proto, že text dokumentu
nezachycuje aktuální okolnosti doby, v níž měl být vyhotoven, konkrétně
v dokumentu je uvedeno nesprávné označení ministerstva názvem, který v té
době prokazatelně neneslo - viz níže.
Podle další rozkladové námitky žadatele orgán prvého stupně řízení
opomenul, že důkaz byl získán v archivu, který v souladu s právními předpisy
a interními akty řízení vykonává státní správu a provádí další činnosti v oblasti
archivnictví. Zpochybňování jeho autenticity proto není na místě.
K tomu odvolací orgán uvádí, že presumpce správnosti požívají pouze
veřejné listiny. Předkládaný důkaz, tj. Zápis z porady ze dne 18. 12. 1968, je
však listinou soukromou, byť byla uložena v archivu instituce, která vykonává
státní správu a provádí další činnosti v oblasti archivnictví, proto nelze bez
dalšího automaticky dospět k závěru o jeho autentičnosti.
Ke slovnímu spojení „Ministerstvo průmyslu a obchodu" v textu
dokumentu žadatel uvedl, že tuto skutečnost nijak neovlivnil, a není mu znám
důvod, proč se v textu takové označení nachází, zda se jedná o hovorové
označení ministerstva apod. Je však evidentní, že Výtvarná rada, která
posuzovala návrhy, skutečně existovala, jak to tvrdil i pan Ž., údajný autor
grafické podoby slova „PRIM". Žadatel je dále přesvědčen, že orgán prvého
stupně řízení se při hodnocení předloženého důkazu soustředil na zcela
nepodstatné detaily, které nijak podstatně nemění podstatu listiny, z níž bez
jakýchkoliv pochybností plyne, kdo je skutečným autorem loga „PRIM". Přístup
orgánu prvého stupně řízení byl formalistický, navíc není schopen a ochoten
uznat, že se v řízení o prohlášení ochranné známky č. 165917 zmýlil, když
slepě důvěřoval tvrzením společnosti E. a. s.
Orgán prvého stupně řízení svůj závěr odůvodnil tím, že v části listiny
nazvané „Stanovisko podniku" (míněna CH., národní podnik) je v poslední
větě uvedeno: „Filmy s návrhy budou zaslány k posouzení na Výtvarnou radu
Ministerstva průmyslu a obchodu do konce roku." Orgán prvého stupně
řízení však zjistil, že k 18. 12. 1968 (datum zápisu z porady), ústřední orgán
tohoto názvu neexistoval. K tomuto datu existovalo pouze Ministerstvo
těžkého průmyslu, zřízené zákonem č. 115/1965 Sb. (§ 2), o změnách
v organizaci a působnosti některých odvětvových ústředních orgánů, platným
a účinným od 10. 11. 1965. Zákonem č. 2/1969 Sb. ze dne 8. 1. 1969, o
zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
socialistické republiky, platným a účinným od 8. 1. 1969, pak bylo zřízeno
jednak ministerstvo průmyslu (§ 1 bod 11), jednak ministerstvo obchodu (§ 1
bod 17). Ústřední orgán státní správy o názvu „ministerstvo průmyslu a
obchodu", jemuž dle Zápisu z porady měly být filmy s návrhy zaslány "do
konce roku (1968)", byl zřízen mnohem později, až roku 1992, zákonem
č. 474/1992 Sb. novelizujícím zákon č. 2/1969.
Ze shora uvedeného pak orgán prvého stupně řízení vyvodil zásadní
závěr pro zamítnutí žádosti o obnovu, a to, že dokument předložený
žadatelem jako zásadní podklad pro nařízení obnovy řízení nenese formální
znaky autentičnosti a z hlediska svého obsahu se jeví jako vysoce
nevěrohodný.
K tvrzení žadatele odvolací orgán uvedl, že orgán prvého stupně řízení
místo nalezení listiny nezpochybnil, ani žadateli nepřipisoval ovlivnění jejího
obsahu. Je však nezvratným, objektivně existujícím faktem, že v dokumentu,
na kterém byla postavena žádost o obnovu řízení, je uvedeno označení
ministerstva názvem "Ministerstvo průmyslu a obchodu", který v té době
prokazatelně neneslo a ani se konkrétní spojení „průmyslu a obchodu" v té
době nepoužívalo. Orgán prvého stupně řízení tuto skutečnost prokázal
příslušnými právními předpisy, ze kterých vyplývá, že k datu 18.12.1968
existovalo pouze Ministerstvo těžkého průmyslu.
K tomu odvolací orgán doplňuje, že z obsahu spisu zjistil, že v podání ze
dne 14. 1. 2010 (pol. 94) byla předložena Delimitační dohoda o majetkovém a
finančním vypořádání poměrů v rámci organizační změny ke dni 31. 12. 1968,
uzavřená mezi E. R., podnikovým ředitelem národního podniku CH., a J. B.,
ředitelem závodu CH. (dále též „Delimitační dohoda"). Z Delimitační dohody
vyplývá, že byla sepsána dne 9. 12. 1968 ve Šternberku, přičemž E. R. (CH.
Š.) ji podepsal dne 10.12.1968 a J. B. (CH.. Nové Město nad Metují) ji
podepsal dne 13.12.1968. Je tedy zřejmé, že se jedná o dokument, který byl
vyhotoven ve stejné době. V textu dokumentu, např. v závěrečné části, je
používána zkratka MTP, která se v té době používala pro označení
Ministerstva těžkého průmyslu (viz vyobrazení níže).
Odvolací orgán k tomu považuje za nutné uvést, že Delimitační dohoda
byla podepsána stejnými osobami (E. R., J. B.) jako listina Zápis z porady,
která byla předložena v žádosti o obnovu. Pokud jde o dataci dokumentů,
Delimitační dohoda byla podepsána o několik dnů dříve (10. a 13. 12. 1968)
než Zápis z porady, který je datován dnem 18.12.1968. Toto zjištění pouze
potvrzuje závěr orgánu prvého stupně řízení, že se jedná o nevěrohodnou
listinu, když údajně tytéž osoby měly o několik dnů později v roce 1968 sepsat
zápis z porady s nesprávným označením ministerstva, který se začal používat
až v roce 1992.
Názor žadatele o tom, že nesprávné označení ministerstva může
představovat jeho hovorový výraz, žadatel nepodložil žádným podkladem
vypovídajícím o takové dobové zvyklosti. Bez toho se toto vysvětlení jeví jako
nepodložená spekulace s pochybností, že by jako hovorový výraz byl užit
právě skutečný název ministerstva vzniklého však až o 24 let později.
Delimitační dohoda prokazuje pravý opak, a to, že se používalo označení
Ministerstvo těžkého průmyslu nebo jeho zkratka MTP.
Dalším dobovým dokumentem (viz fotokopie výše), který odvolací orgán
ve správní spise nalezl, je dopis (pol. 9.4.2014) ze dne 10.12.1968,
adresovaný Ministerstvu těžkého průmyslu, který se týká přejmenování
závodu Ch. na E. národní podnik a který je podepsán opět J. B. I v tomto
dokumentu je užito správné označení tehdy existujícího ministerstva.
Odvolací orgán proto dospěl k závěru, že vyhodnocení předložené
listiny s chybným označením ústředního orgánu státní správy jako
„neautentického" a „nevěrohodného" je zcela přiléhavé a odpovídající účelu
řízení o obnově, jímž je posoudit, zda předložený doklad může odůvodňovat
jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Ze strany orgánu prvého
stupně řízení tak jde o postup v souladu s ustanovením § 100 odst. 1 písm. a)
zákona č. 500/2004 Sb., nikoliv o formalistický nebo snad klientelistický
přístup. Informace z takového důkazu nelze považovat za hodnověrné, proto
je nelze v řízení o obnově vůbec vzít v úvahu. Z tohoto důvodu z něj nemůže
s ohledem na vše, co bylo shora odvolacím orgánem uvedeno, hodnověrně
vyplývat, že autorem loga „PRIM" je někdo jiný než pan Žid. Ve věci autorství
k logu je mimoto třeba opětovně poukázat na to, že tato otázka není
předmětem řízení o obnově podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) zákona
č. 500/2004 Sb., ale bylo by ji nutné znovu posoudit v obnoveném řízení
konaném podle ustanovení § 102 zákona č. 500/2004 Sb.
Podle další rozkladové námitky žadatele orgán prvého stupně řízení
pochybil, když žádost nezkoumal komplexně. Nijak totiž nereflektoval tvrzení
žadatele, že návrh na obnovu řízení s ohledem na nově zajištěný doklad byl
podán i z důvodu, že tento nový důkaz prokazuje, že se provedené důkazy
v předchozím řízení ukázaly nepravdivými.
Toto tvrzení žadatele je dle odvolacího orgánu zcela účelové a
nezakládá se na pravdě. Orgán prvého stupně řízení se tímto důvodem
uplatněným v žádosti zabýval, avšak dospěl k závěru, že je neopodstatněný.
Na straně 10 napadeného rozhodnutí uvedl, že dokument předložený
žadatelem jako zásadní podklad pro nařízení obnovy řízení nenese formální
znaky autentičnosti a z hlediska svého obsahu se jeví jako vysoce
nevěrohodný, proto jej nelze považovat ani za „dříve neznámý důkaz ku
prospěchu žadatele" ani za „důkaz o nepravdivosti dříve provedených důkazů"
ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb.
Předložený důkaz má zcela zjevné vady způsobující jeho nevěrohodnost
a z této jeho podstaty nelze přiznat jakoukoliv relevanci informacím, které jsou
v něm obsaženy. I tuto rozkladovou námitku je proto třeba odmítnout jako
nedůvodnou.
Odvolací orgán k tomu považuje za nutné doplnit, že žadatelova
námitka je mimoto zavádějící v tom smyslu, že z předložené listiny ani
nevyplývá, o jaké konkrétní ztvárnění loga „PRIM" se jedná, resp. zda jde
o podobu shodnou se slovní grafickou ochrannou známkou č. 165917, o níž
bylo vedeno původní řízení. S ohledem na to, že existovalo několik grafických
podob slova „PRIM", nemá tvrzení žadatele, že důkaz prokazuje nade vší
pochybnost autorství Mgr. R., podklad ve skutkových okolnostech. Navíc, jak
je shora uvedeno, spadalo by vlastní rozhodování o této otázce do
obnoveného řízení konaného dle ustanovení § 102 zákona č. 500/2004 Sb.,
kde by musela být znovu posouzena ve všech svých souvislostech. Doklad
předložený žadatelem tak v žádném případě neprokazuje nepravdivost důkazů
navrhovatele předložených v původním řízení.
Žadatel orgánu prvého stupně řízení dále v rozkladu vytýká, že odmítl
navrhovaný výslech svědků. Komentuje to tak, že ze strany Úřadu nejde o nic
překvapivého, když výslechy svědků byly odmítnuty již v řízení o prohlášení
neplatnosti ochranné známky, a tak se toto dalo očekávat.
K tomu odvolací orgán uvádí, že žadatel v této části rozkladu závěry
orgánu prvého stupně řízení nenapadl žádnou konkrétní právní argumentací.
Odvolací orgán se proto k této rozkladové námitce může vyjádřit pouze
v obecné rovině. Odvolací orgán konstatuje, že žadatel navrhoval provedení
důkazu výslechem těchto svědků již v řízení o návrhu na prohlášení ochranné
známky za neplatnou. Z jeho žádosti o obnovu není nijak zřejmé, z jakého
důvodu by důkaz výslechem svědků, který byl již navrhován v původním
řízení, měl odůvodňovat povolení obnovy řízení. Odvolací orgán k tomu
odkazuje rovněž na stranu 10 napadeného rozhodnutí, kde orgán prvého
stupně řízení vysvětlil, že svědectví navrhovaných svědků tak, jak bylo
prezentováno v žádosti, není schopné osvětlit otázku údajného autorství
Mgr. R. k logu „PRIM". S tím se odvolací orgán ztotožňuje a uzavírá, že
výslech navrhovaných svědků není ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1 písm.
a), in fine, správního řádu, důvodem k obnově řízení.
Žadatel se konečně v rozkladu snaží o vyvrácení tvrzení orgánu prvého
stupně řízení, že „nemožnost" předložení důkazu ze strany žadatele o obnovu
řízení dle ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb. je
objektivní kategorií. Jak uvedl, správní řád nepředpokládá detektivní práci ze
strany účastníka řízení a kategorie „nemohl předložit" předpokládá zejména
subjektivní stránku účastníka řízení, tedy jeho vědomost o existenci
konkrétního existujícího důkazu. Takovou vědomost však žadatel rozhodně
neměl. Výklad správního řádu orgánem prvého stupně řízení je účelově
restriktivní, když naopak při hodnocení důkazů předložených protistranou
(navrhovatelem v původním řízení, poznámka odvolacího orgánu), použil Úřad
v předchozím řízení výklad extrémně extenzivní.
K tomu odvolací orgán uvádí, že ani v tomto případě nemohl přisvědčit
argumentům žadatele a naopak se plně ztotožnil se závěrem orgánu prvého
stupně řízení, který vychází i ze závěrů konstantní judikatury, která se
k důvodům obnovy řízení podle ustanovení § 100 odst. 1 ostatně již
opakovaně vyjádřila. Např. podle rozsudku NSS ze dne 31.1.2011, č.j. 8 As
18/2010-113, pojem „dříve neznámá skutečnost" podle § 100 odst. 1 písm. a)
zákona č. 500/2004 Sb. nelze chápat subjektivně, tj. jako skutečnost
neznámou tomu, kdo obnovu řízení navrhuje, ale v objektivním smyslu jako
skutečnost, kterou účastník správního řízení znát nemohl a nemohl ji
v původním řízení uplatnit.
Při výkladu slovního obratu „nemohl předložit" je především nutno
vycházet ze skutečnosti, že se týká obnovy řízení. Obnova řízení je
mimořádným opravným prostředkem, který směřuje proti věci, ve které již bylo
pravomocně rozhodnuto. Je tedy právním institutem, který je s to narušit
právní jistotu účastníků řízení. Právní jistotu je ovšem třeba vnímat jako jeden
z pilířů právního státu. Proto se na ni může spolehnout i každý účastník
správního řízení. Vzhledem k nim je zakotvena např. v povinnosti správního
orgánu šetřit práva nabytá v dobré víře, v možnosti zasahovat do těchto práv
jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu, a v nutnosti,
aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu (ustanovení § 2
odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb.). S ohledem na to nelze přijmout tvrzení
žadatele, že nemožnost předložení důkazu spočívá v povědomosti o tom, zda
existuje konkrétní důkaz. Takový výklad by dovoloval obnovit řízení kdykoliv,
kdy by některý z účastníků uplatnil novou skutečnost nebo důkaz. To by však
z jednoho účastníka snímalo povinnost respektovat mimořádnou povahu
institutu obnovy řízení a druhému by odnímalo právní jistotu v nezměnitelnost
pravomocného rozhodnutí. Tím by byla eliminována rovnost postavení
účastníků ve správním řízení a oslabena důvěra v institut právní moci. Takový
výklad jde proti celé koncepci správního řízení dle zákona č. 500/2004 Sb.
i proti základním zásadám správního procesu.
Pojem „nemohl uplatnit" je dále nutno vykládat v souvislosti
s konkrétními skutkovými okolnostmi daného případu. Tak k tomu přistoupil
orgán prvého stupně řízení, který na jejich základě dospěl k závěru, že žadatel
měl a mohl důkaz předložit již do původního řízení. V něm totiž ještě před
vydáním pravomocného rozhodnutí informoval správní orgán, že pátrá
v různých archivech, a to i soukromých. Z toho orgán prvého stupně řízení
logicky dovodil, že se měl zaměřit na archiv, v němž by se daly s velkou
jistotou očekávat historické dokumenty týkající se podniku Ch. Šternberk nebo
E. Nové Město nad Metují, primárně tedy na Zemský archiv v Opavě. Odvolací
orgán zastává stejný názor. K tomu je nutno dodat, že žadatel ani v žádosti,
ani v rozkladu nedoložil (např. badatelskými listy z navštívených archivů),
v jakých archivech pátral. Avšak bez ohledu na to, zda obrat „nemohl
předložit" v dikci ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb.
představuje objektivní či subjektivní kategorii, je třeba zdůraznit, že tato
skutečnost je pouze jedním z důvodů, které vedly k zamítnutí žádosti o obnovu
řízení. Další, zcela podstatnou, je ta, že důkaz předložený žadatelem se
prokázal jako nevěrohodný, a proto není s to odůvodnit jiné řešení otázky,
která byla předmětem původního řízení.
Odvolací orgán proto dospěl k závěru, že doklad (Zápis z porady)
předložený žadatelem jako stěžejní důkaz k žádosti o obnovu řízení se
prokázal jako nevěrohodný. Proto nemůže ve smyslu citovaného ustanovení
představovat dříve neznámý důkaz nebo přinášet dříve neznámé skutečnosti,
ani nemůže prokazovat nepravdivost důkazů předložených do dřívějšího
řízení. Zároveň, ani v případě jeho hypotetické věrohodnosti, nelze
konstatovat, že nemohl být předložen do dřívějšího řízení. Další údajný důvod
pro obnovu dřívějšího řízení, výslech navržených svědků, by za těchto
okolností a dále vzhledem k tomu, že žadatel nesdělil žádné podrobnosti, o
čem konkrétně by svědci měli vypovídat, byl rovněž shledán jako
neopodstatněný.
S ohledem na shora uvedené odvolací orgán konstatuje, že nejsou dány
podmínky pro obnovu řízení o prohlášení slovní grafické ochranné známky
č. 165917 ve znění „PRIM" za neplatnou, jejichž naplnění vyžaduje ustanovení
§ 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb.
K vyjádření společnosti E., a. s., odvolací orgán uvádí následující. Podle
ustanovení § 100 odst. 6 správního řádu rozhodnutí, jímž se žádost o obnovu
řízení zamítá, se oznamuje pouze žadateli; ten proti němu může podat
odvolání. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v případě, kdy se o obnově
řízení rozhoduje na základě žádosti podané účastníkem původního řízení, se
rozhodnutí o tom, že se obnova řízení nepovoluje, oznamuje pouze žadateli,
nikoliv však dalším účastníkům správního řízení. Jedná se tak o jednostranné
řízení, a to i v případě řízení o rozkladu, neboť zamítnutím žádosti se
postavení ostatních účastníků nemění. S ohledem na skutečnost, že orgán
prvého stupně řízení ve výroku žádost o obnovu řízení zamítl, je řízení vedeno
jako jednostranné, a proto se odvolací orgán vyjádřením navrhovatele
(společnosti E., a. s.) nezabýval.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem bylo nutno o rozkladu
rozhodnout tak, jak je shora uvedeno.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí o rozkladu se nelze ve smyslu ustanovení § 91
odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. dále odvolat.
Mgr. Ing. Josef Kratochvíl